Stručná historie krajkářství
18. 6. 2013
Do oblasti uměleckých řemesel patří bezesporu výroba výšivek a krajek. Krajky dosahovaly ve své době vysokých cen a patřily mezi extrémně luxusní zboží. Za příklad jistě postačí, že císařovna Marie Terezie zaplatila v Bruselu za krajkové šaty pro svou matku cenu, za kterou by si v té době koupila dům v centru tohoto města. Překvapuje vás to? Pojďme se podívat do historie.
Ruční krajky se vyrábějí dvojí technologií a podle toho se rozlišují na krajky paličkované a krajky šité. Počátky paličkování lze vysledovat do starověku. Paličky a dokonce i krajky byly nalezeny např. ve starém Egyptě při analýze oblečení mumií nalezených v sarkofázích. Nejstarší nález autentických paliček pochází z Kypru, jsou kostěné a lze je datovat do 4. stol. Města při pobřeží byla tehdy zničena zemětřesením a následnou přílivovou vlnou, ale díky této tragédii bylo v ruinách při archeologickém průzkumu v letech 1980–1990 objeveno 200 ks paliček. Další rozšíření po Evropě není historicky podložené, o krajkářství hovoří ojediněle byzantské písemné prameny, kde krajky sloužily jako ozdoba kněžského oděvu, jakési košile lemované krajkou – podle místa užití se nazývají dalmatiky. O krajkách patrně vypráví i legenda o dívce, které zbyla po jejím milém jen roztrhaná rybářská síť. Dívka v žalu tuto síť začala spravovat, a vytvářela z nití napodobeniny korálů a travin. A tak si prý začala vyrábět paličkovanou krajku se síťovou půdnicí.
Nástup krajek přichází s renesancí
Z Dalmácie se pak tato znalost šířila do západní Evropy přes Benátky. Je historickým faktem, že počátkem 16. století došlo v Benátkách k výrobě šitých a posléze paličkovaných krajek. Proto je Itálie nazývána kolébkou krajky. V nejvýznamnějších městech italské renesance, ve Florencii, Benátkách, Miláně, Janově, Bologně a Lucce se krajkářství stalo důležitým uměleckým řemeslem a zdrojem peněz. O pravé šité krajce hovoříme tehdy, kdy její stehy pracují bez závislosti na podkladové látce a tvoří různé druhy motivů – punto di aria. Na vynález paličkované krajky si dělají nárok kromě Itálie i Španělsko a Nizozemí, ale pravda je, že se stejným způsobem pracovalo na těchto místech souběžně.
V Itálii vznikly první tištěné vzorníky, např. v Benátkách roku 1530 Esaplario dei lavori od Nikoly D Aristotela. První tištěný vzorník s předlohami pro prolamované mřížky s geometrickými a figurálními vzory publikoval též v Benátkách roku 1542 Matio Pagano. Ruku 1557 vyšla další kniha, La pompe, což byl první tištěný vzorník s předlohami pro paličkovanou krajku. Tištěné vzorníky z 16. a 17. století nepochybně přispěly k šíření krajkářství do dalších míst.
Po celý středověk vydávali panovníci příkazy proti přepychu, např. ve Francii ještě za Ludvíka XIV., v době, kdy si nikdo nedovedl představit oděv bez krajek, bylo vydáno nejméně 12 ediktů proti nošení krajek. Zákazy platily jen pro prostý lid, aby se tím odlišil od šlechty.
Jednou z nejstarších benátských technik je tzv. reticella, která prošla největším obdobím rozkvětu v letech 1480–1620. Charakterizoval ji geometrický vzor. Zejména v renesanci byla šitá benátská reticella velmi populární a často byla napodobována ve Flandrech technikou paličkovací. Výroba krajek v Benátkách byla známa svou vysokou kvalitou a nebyla organizovaná manufakturní formou. Benátské krajkářské rodiny však byly často zvány do ciziny, aby zde učily a šířily své umění. Navíc se v poslední třetině 16. století dostalo do módy okruží, tj. kulatý nabíraný límec. V Nizozemí nosili měšťané okruží tak široké, že se mu přezdívalo mlýnské kolo.
Baroko
Benátky měly na přelomu 16. a 17. století vedoucí pozici ve výrobě vysoce módní šité krajky – punto in aria s retičelovými vzory a mřížkovým vyšíváním. Okruží se změnilo, bylo hladké, zdobené šitou retičelou. Tato velmi pracná krajka se nahrazovala paličkovanou variantou, která zpočátku věrně napodobovala geometrické vzory krajky šité. Nejoceňovanější krajky tohoto druhu se paličkovali v Miláně, Rapallu a Janově. Italské a nizozemské krajky si začaly skutečně konkurovat v první polovině 17. století. Na obou územích se vyráběly oba druhy, Itálie se však specializovala nadále na krajky šité, Nizozemí vynikalo ve výrobě paličkovaných krajek. Během druhé čtvrtiny 17. století se v Benátkách přestaly vyrábět šité krajky s retičelovými vzory a nahradily je těžké reliéfní krajky s názvem Gros point de Venice, jejichž jednotlivé velké květinové motivy o průměru až 5 cm tvořily zavinuté listy spolu s pikotkami. Tento luxusní druh krajky se vyráběl z Lombardského lnu a užíval se na pánské límce.
Rokoko
Rokokovou krajku již uváděli na trh francouzští návrháři, benátské krajky přestaly vyhovovat dobovému vkusu, neboť z nich nešly dělat lehké vzdušné volány.
Nizozemsko
Oblast Holandska, Belgie a části severní Francie a Lucembursko v 16. století ovládli španělští Habsburkové, země byla rozdělena na kraje. Krajkářské Flandry byly jedním z krajů. Pro paličkované krajky zhotovené v této oblasti se spletitým geopolitickým vývojem se v 17. století ustálilo ne zcela správné označení flanderské či vlámské krajky. Zhotovovaly se z jemných nití, které se spřádaly nejčastěji ze 7 vláken ve speciálních podzemních místnostech a měly průměr 0,2 mm. Nejkvalitnější příze se pořizovaly v okolí města Haarlemu. I tady nejstarší krajky z poč. 17. století napodobovaly šitou retičelu. Později se však začaly krajky ubírat vlastní cestou se vzory květin, kytic atd. Všechny kraje byly neobyčejně lidnaté a bohaté, v 16. století byla tato oblast považována za nejbohatší v západní Evropě. Nejstarší doklad o krajkářství pochází z r. 1495 a jedná se o obraz z oltáře sv.Petra v chrámu v Lovani, na které je zobrazena dívka s herdulí, jak paličkuje. Po ovládnutí Habsburky, zejména po r. 1556 za Filipa II., který přivedl do Flander inkvizici a začal bořit protestantské kostely a věznit kazatele, hodně rodin odešlo do ciziny. Odchodem těchto lidí do Německa, Anglie a Francie se znalosti paličkování flanderské krajky rychle rozšířilo. Umění se udrželo díky jeptiškám a ženám žijících v klášterech. Ve Flandrech v té době platily předpisy o zákazu nošení krajek, ale vyšší kruhy tento zákaz nedodržovaly. Přesto se krajky vyráběly zejména na vývoz do Anglie a Francie a byly často pašovány. Nejstarší datovaný kus paličkované krajky pochází z roku 1599 a byl zhotoven jako dar na svatbu brabantského arcivévody Alberta pro arcivévodkyni Izabelu při příjezdu do Antverp. Krajka je rozměrná, 1,73–1,33 po okrajích ji zdobí řady figur s různými výjevy, ve středu je erb a postavy Alberta a Izabely.
Počátkem 17. století se situace trochu uklidnila a do země se začali vracet utečenci, především z Francie, kde začali být pronásledováni při taženích na hugenoty. Příliv pokračoval celé 17. století a nebývale ožila krajkářské tradice v oblastech od Valenciennes, přes všechna větší flanderská města až po Antverpy, Lille a Bruggy.
Když v 2. pol. 17. století Ludvík XIV. ovládl část Nizozemska, část flanderských středisek se dostala pod francouzskou vládu, produkce se přizpůsobila vkusu zákazníků a začala se označovat jako francouzská.
Specifickým produktem byly flanderské vějíře. Nejstarší vcelku paličkovaný vějíř byl pro brabantského vévodu v pol. 17. století a vějíře se staly významným vývozním i pašovaným artiklem.
Bruselská krajka se v 1. čtvrtině 18. století začala přibližovat fr. stylu, kompozice a motivy byly ještě jemnější a drobnější, což odpovídalo proměně barokního vkusu na rokokový koncem 18. století. Krajky byly tak složité, že na jedné pracovalo manufakturním způsobem mnoho krajkářek, každá dělnice se specializovala na některé části a centralizační úloha je pak na majiteli.
Na konci 18. století ovlivnily módu myšlenky J. J. Roussoa a zájem o drahé a luxusní krajky upadal. Teprve Napoleon začal výrobě věnovat pozornost, zejména v Lensonu a Bruselu. Další zvýšenou spotřebu přinesla móda širokých krinolín za 2. císařství.
Nástupem strojové výroby v 19. století se na strojově vyráběnou půdnici lepily ručně zhotovené paličkované motivy, později se krajka začala vyrábět na strojích celá.
Francie
Vzhledem k blízkosti Flander, kdy část protestantů uprchla před inkvizicí v letech 1563–1568, lze předpokládat, že sem tuto znalost přinesli s sebou. Je jisté, že koncem 16. století se ve Francii již vyráběly vlastní krajky. Jedním z dokladů jsou vzorníky. Koncem 16. století došlo k politickému otřesu, kdy i z Francie začali prchat hugenoti a zemi opustilo i velké množství krajkářů zejména z Lille a dalších míst.
Na počátku nového vzestupu byl Ludvík XIV. a jeho ministr financí Colbert, který vedl politiku omezení dovozu a podpory vlastní národní produkce. Snažil se docílit toho, aby peníze nebyly vyváženy ven, ale utráceny na vnitřním trhu. Vybral nejlepší krajkářky v Itálii a Flandrech a založil Colbertovu královskou manufakturu krajek roku 1665. Italové našli dobré zázemí v Alensonu, Arras, Rheims, a dalších. Ministr Colbert pocházel z plátenické rodiny a pečlivě budoval textilní manufaktury, neboť si byl vědom velkého ekonomického přínosu, který plynul z módního průmyslu do královské pokladny. Údajně prohlásil, že móda je pro Francii totéž, jako zlaté doly v Peru pro Španělsko. Každý měsíc nechal expedovat z pařížské ulice Saint Honoré několik párů dřevěných figurín oblečených do dvorských toalet a negližé, do významných evropských měst. Koncem 17. století se paličkováním živilo 50 000 žen.
Rokoková ornamentalika krajku odlehčila a posílila význam půdnice. Koncem 18. století se ztratil výraz francouzská či flanderská krajka a krajky se začaly nazývat podle míst, kde se zhotovovaly. Stejně jako pro Itálii byla ranou i pro Francii francouzská revoluce na konci 18. století. Krajka se stala symbolem královského dvora a krajkářky byly dokonce jako royalisté pronásledovány. Situace se změnila po velkolepé korunovaci Napoleona v r. 1804, Napoleon za pomoci císařovny Josefiny usiloval o obnovení slávy a vlivu módního průmyslu včetně oživení ručního krajkářství. Jeho korunovační oděv zdobily manžety i kravata a hluboký výstřih císařovny byl zdoben alensonskou krajkou. Tuto krajku opět Napoleon předepsal jako oficiální dvorní krajku, stejně jako tomu bylo na dvoře Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty.
Strojovou výrobu krajek nastartovala průmyslová revoluce v Anglii. V 19. století stála Anglie v čele industriálních zemí a zaváděla strojovou výrobu. Vylepšenou technologii výroby tylu na pletacích strojích z konce 18. století doplnil John Heathcoat na stroji pro výrobu módního prolamovaného textilu tzv. bobinett v r. 1809. Mechanizmus doladil spojením se vzorovacím systémem Jacquard. Koncem poloviny 19. století dokázal stroj tzv. leavers napodobit prakticky každý druh paličkované krajky.
